Cesta k pokoře aneb Jak těžké je vzdát se…

Jdu dolů. Slyším jen křupání zmrzlého povrchu pod mými kroky. Pohled mám zamlžený a rozmazaný – únavou, ale hlavně slzami, které se mi řinou z očí. Brečím únavou, ale hlavně zklamáním. Před odjezdem jsem silácky tvrdila, jak se samozřejmě vrátím, když zjistím, že na to nemám. Ve skutečnosti jsem nebyla ani trochu připravená na to, že se to opravdu stane. Nedojít do cíle, přiznat porážku… Jak bolestivé. Ale ne, ono to opravdu nešlo dál, nohy odmítly pokračovat, mozek jim mohl vysílat, jaké povely chtěl, všechno marné.

Tak tedy pomalu scházím kousek níž, kde bude trochu tepleji a rovněji a snažím se tvářit před kolemjdoucími (na vrchol mířícími), že ty slzy v očích mám asi z větru nebo co. Nezkušenost s podobnými situacemi a snad i únava a nevyspalost způsobily, že jsem se smířila s pokynem počkat na zbytek výpravy nad úsekem, kde byla spousta trhlin. Ano, byla by naprostá blbost jít níže sama, ale s odstupem si myslím, že by bylo mnohem lepší řešení jít dolů s jinou skupinou. Ale slíbila jsem, že počkám.

Vyhlídka na hodinové čekání na ledovci v asi 4500 m.n.m. se mi moc nezamlouvá. Slunce teprve před chvílí vyšlo, kus dál už svítí na ledovec, ale tam se bojím jít kvůli možným trhlinám. (Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že nakonec budu čekat skoro tři hodiny, tak snad půjdu do nějaké trhliny skočit dobrovolně). Čekám a doufám, že ke mně teplé paprsky dojdou brzy. Předchozí dva dny jsem šla skoro s třicetikilovou krosnou na zádech, pořád do kopce a ve výškách, kde už to je znát na obtížnějším dýchání a zjevně taky na pomalé regeneraci svalů. Noc předtím jsem spala asi jen dvě nebo tři hodiny, během kterých jsem se neustále budila s pocitem, že se dusím…

Chci si ze všeho nejvíc lehnout a spát, ale to si zkrátka nemůžu dovolit, protože usnout v mraze na ledovci by mě nejspíš mohlo stát přinejmenším pár prstů. Musím se zahřát chůzí, a to navzdory faktu, že jsem nemohla jít dále právě proto, že mě přestaly poslouchat nohy. Tady alespoň nemusím chodit do kopce, takže přemlouvám své dolní končetiny alespoň k pomalým krokům, chodím tam a zpátky, ne moc daleko od cesty – kvůli trhlinám.  Pociťuju neskutečnou únavu. Opírám hlavu o turistické hůlky a zavírám oči… tělo se okamžitě snaží usnout. Místo ledovce je tam najednou písek. Jsem v poušti, kde je všude kolem písek. Cože? Písek, sníh, písek, sníh. V péřově bundě v poušti asi nejsem.  Prober se, sakra!

Když vzhlédnu na oblohu, vidím Sleipniho, osminohého Ódinova koně. Mám to snad brát jako znamení, že mě už za chvíli odnese do jiného světa? Do Valhally nebo do Hel? Bojovala jsem dost, ne? I když jen sama se sebou… Potácivě se opět dávám do pohybu, abych zahnala chlad, chvílemi stojím, ale mám problémy se udržet na nohou, tak se různě komíhám, mám pocit, že za chvíli spadnu. Zkouším si lehnout, ale nejde to kvůli zimě. Toužebně očekávám, kdy teplo slunce dorazí až ke mně. Stále zapínám telefon, abych zjistila, kolik je hodin. Čekání začíná být nekonečné. Mám obavy, jestli se zbytku výpravy (tj. Peti, mojí spolucestovatelce a třem ogarům ze Šumavy, které jsme potkaly o pár set metrů níž) něco nestalo… Občas někdo projde kolem, ptají se, jestli jsem v pořádku. Tvrdím, že ano, ale nejsem si tím tak úplně jistá. Propadám se do bezčasí. Nevím proč se mi vybavuje Bhagavadgíta. Nebo tedy spíše moje představa o Bhagavadgítě. Mám zvláštní pocit, že jsem ji pochopila. Tak nějak jinak. Že jsem do ní nahlédla. Jsem zapojena v plynutí světa, ať chci nebo ne. Pochyby o tom, jestli situace, v níž právě teď jsem, je správná, jsou nepodstatné, musím se s tím zkrátka smířit, stejně jako Ardžuna.

Konečně slunce. Nepřináší až takové teplo, jak jsem doufala. Musím ještě nějakou dobu pochodovat v bezčasí. Nakonec se mi zdá, že se už natolik oteplilo, že se můžu zastavit. Lehám si na batoh, usínám… Budí mě kroky. Jsou to konečně oni? Ne. Je to nějaký týpek. Má runy na přilbě. Nejsem si jistá, jestli je to skutečnost nebo spíše halucinace vytvořená unaveným mozkem. Má na přilbě tři runy. Ptám se ho, proč je tam má. Prý kvůli ochraně. Nepřipadají mi moc vhodně zvolené a vysvětluju mu, co znamenají. Teď když to píšu mi konečně dochází, jak moc ta situace byla absurdní – ve 4500 m.n.m. na ledovci vysvětluje ležící holka, která se právě vzbudila náhodnému kolemjdoucímu, co znamenají runy, které má na přilbě… Znovu usínám. Všehovšudy jsem spala snad jen tak 15-20 minut. Myslím. V bezčasí je to s tím časem obtížné. Další probuzení je již vysvobozením po tříhodinovém čekání. Jsou to oni! Teď už zbývá „jen“ sejít dolů ke stanu, nespadnout cestou do trhliny a nenechat na sebe spadnout šutry, které se neustále za epického rachocení řítí z levoboku. Cesta je dlouhá (jakýsi kus jsem přece jen v noci vylezla), nohy unavené, není mi dobře. Je mi líto, že jsem nebyla na vrcholu Kazbeku, občas potají uroním pár slz. Z ostatních cítím euforii, kterou znám sama z jiných (pro mě vydařenějších) výprav.

Až teď mi dochází, že vlastně bylo těžší na ten vrchol nedojít než dojít. Myslím duševně. Fyzicky to bylo přesně naopak. Rozhodnutí vzdát se bylo totiž rozhodnutím těla. Pro duši to bylo neskutečné utrpení a porážka. Možná jsem byla málo pokorná vůči horám a potřebovala jsem dostat na držku. Vyžrat si to, protože jsem si myslela, že jsem vyrovnaná s možným neúspěchem, ale ve skutečnosti jsem ani zdaleka nebyla. Konečně jsem potkala své limity, dostala jsem se až na dno, musela jsem se vrátit ne kvůli počasí, ne kvůli času, ale jen a jen kvůli sobě, protože moje nohy nešly dál. Bylo to drsné, bylo to smutné, ale taky nezapomenutelné a obohacující. Jen to poslední bylo trochu hlouběji než obvykle…

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *